V poslední době se častěji a častěji dostávám do situace, kdy se stydím za to, že jsem Čech. Ať již jde o banality typu vyjadřování se a myšlení lidí v pořadu "Prostřeno", nebo při poslouchání blábolení politické aktivistky, která v ruce drží jakousi petici a tvrdí, že ona je nad zákon.
Ať je to pročítání si zcela imbecilních názorů v internetových diskuzích, ze kterých je cítit, jak jsou tito diskutéři opravdu hloupí.
Až po zásadní skutečnosti, jako jsou volební preference, výsledky voleb, vyjadřování politiků, soudní systém a kriminalita.
Hodně často přemýšlím nad tím, čím to je, že jsme jako národ takoví, a zároveň přemýšlím nad tím, jak by se celkový úpadek české společnosti dal nějak znovu nastartovat.
Nejdříve tedy má osobní teorie, proč jsou Češi, jako národ takoví, jací jsou.
V moderní historii České republiky existují zajímavé milníky. Milníky, během kterých jsme se ocitli v situacích, ve kterých jsme byli nuceni udělat zásadní rozhodnutí o tom jak pokračovat. Osobně si myslím, že tyto rozhodnutí naprosto zásadním způsobem pokřivily charakter Čechů. Český charakter je pokřiven do té míry, že kam se dnes člověk podívá, vidí jen trapnost a ubohost.
Pojďme tyto milníky nyní projít.
1938
V roce 1938 by Československá armáda připravena na hranicích bránit Československo proti Hitlerovi. Celkem bylo mobilizováno 1.250.000 osob. Tuto armádu následně prezident Beneš odvolal a Československo se Hitlerovi vzdalo na základě Mnichovské zrady.
Moje babička, která byla ročník 1926, mi vždy říkala, že to bylo správné rozhodnutí, protože by Československá armáda neměla šanci proti Německé přesile a že svým rozhodnutím president Beneš zachránil tisícovky životů.
Babička měla samozřejmě pravdu, že z krátkodobého pohledu, jsme ušetřili životy spoustu lidem. Přečkali jsme do roku 1945 válku a pak byl zase klid.
Co nám tato zkušenost dala? Dala nám Cimrmanovské „Podlez, ale pak se zase narovnej“.
Představte si, kdyby Československá armáda bojovala. Samozřejmě by prohrála. Ale zůstalo by zde 1.000.000 rodin, jejichž otcové a synové položili život za Československo. A tento odkaz by se nadále v těchto rodinách tradoval. A nejen v těchto rodinách, celý stát by si tento den připomínal jako den hrdinství Československé armády a státnosti. Miliony lidí by následně tento svátek OPRAVDU slavili.
K čemu by to vedlo? Logicky by si každý svého státu vážil daleko více, když jeho předci položili za tento stát svůj život. Co by nám tato zkušenost dala? Za svůj stát, za svoji rodinu, musíš bojovat.
1948
V roce 1948 se moci v Československu chopila komunistická strana, která následně vše znárodnila, velkou část tehdejších podnikatelů a vlastníků majetku zavřela, zničila za trest, že měli majetek. Všem, kdo se jen odvážili naznačit, že znárodňování (rozuměj krást majetek někomu ve prospěch většiny) není správné, všechny tyto lidi dle všech standardů věznila a týrala naprosto nehumánním a protiprávním způsobem.
Na této nesmírně temné části československé historie není VŮBEC strašné, co dělali komunisti. Na událostech této doby je hrozivé, že to většina národu akceptovala a ve většině případů to národu přišlo správné.
Co je na tom hrozivého? To zakořeněné rovnostářství v české společnosti. A co víc, nejen rovnostářství, ale pokrytectví, které vyplývá ze zvráceného názoru, že důvod proč já nemám majetek a druhý ano, není proto, že jsem tupec, který se vůbec v životě nesnaží anebo se snaží neefektivně, ale že důvod, proč já majetek nemám je, že ten druhý ho získal nespravedlivě anebo ho nesmí mít, protože já ho nemám.
Co nám tato zkušenost dala? Přesně to, co jsem výše napsal. Naprosto nesoudné rovnostářství.
1968
V roce 1968 jsme si nechali vjet vojska Varšavské smlouvy do našeho státu v rámci „bratrské“ pomoci. Pár dnů týdnů jsme protestovali, pak jsme přestali a nechali se na dlouhých 21 let normalizovat.
Je zde otázka, na kterou se vždy ptám svých rodičů. Co by se bývalo stalo, kdyby si všichni lidé prostě sedli na chodník a nikdo nepracoval, dokud se něco nezmění?
Toto nestalo, protože si dle mého názoru většina lidí řekla: „drž hubu a krok.“ Nějak se to srovnalo. Každý věděl, že pohraničníci hlídají hranice, aby nikdo neutekl. Nikdo se nezeptal: „Proč, když je to na západě tak špatné, nás tam nenecháte odjet, abychom se nadšeně vrátili do naší prosperující vlasti?“
Nedovedu si vůbec představit, jak moc musí být tehdejší generace pokřiveny z toho, že se 21 let chovaly a mluvily jinak, než si ve skutečnosti přály.
1989 – současnost
Sám si pamatuji nadšení, které vládlo ve společnosti první měsíce po 17. listopadu. Myslím si, že každý si myslel, že se teď začne mít tak jako v západním Německu a že se tak budou mít všichni bez rozdílu.
To se samozřejmě nemohlo stát, jelikož za těch spoustu let se většina lidí odnaučila efektivně pracovat. Je to naprosto logické, když 21 let dostáváte plat nezávisle na vaší produktivitě.
Další problém byl, že se 21 let stát rozkrádal a bylo to všeobecně akceptováno. „Neokrádáš stát, okrádáš rodinu“.
V neposlední řadě zpackaný přechod na tržní ekonomiku, kde se bez postihů tunelovalo, kde se bez jakékoli soudnosti půjčovaly peníze rádoby podnikatelům, vedl k tomu, že ve většině případů lidé, kteří zbohatli v devadesátých letech, nebyli většinou schopní Baťové, ale vykutálenci využívající mezer v zákonech.
Další, pro mě zcela nepochopitelné zanedbání, bylo nevyrovnání se s minulostí. NIKDO nepojmenoval to, co se dělo od roku 1948. Nikdo neukázal prstem na konkrétní lidi. Na rozdíl od jiných, nejsem přímo zastáncem odsuzovat všechny pohraničníky a všechny STBáky. Proč? Protože spousta lidí plnila rozkazy a spousta lidí tyto rozkazy určitě plnila i z přesvědčení.
Pro mě je však neakceptovatelné, že jsme se jako celý národ nepostavili a neřekli: „tohle bylo špatně a dělo se to a to.“
Současnost
Co z těchto milníků plyne? Češi nemají upřímný vztah ke své vlasti. Pro rodinu se Češi obětují rádi, ale pro naši vlast už ne. Jsme schopni se obětovávat tam, kde nás to nic nestojí. Jsme schopni stát na náměstích a fandit hokejistům, ale už nejsme schopni se domluvit se sousedy, že si třeba uděláme pracovní sobotu a tu naší ulici si opravíme a vyčistíme.
Češi jsou rovnostářský národ. Toto se projevuje ve dvou rovinách. Každý, kdo je bohatší než my, je automaticky prohlášen za zloděje a většina lidí si řekne: „kdybych měl na zlodějny žaludek, tak se mám taky dobře, ale protože jsem poctivý, tak bohatý nejsem.“
A z druhé strany, strašně málo lidí, je schopných se podívat do zrcadla a říct: „Mám se blbě a můžu si za to sám. A hned následně se sám sebe zeptat, co mohu udělat proto, abych se měl lépe? Naučit se jazyk, zlepšit svojí počítačovou gramotnost, jít si zaběhat, abych se cítil lépe.
Jak z toho ven?
Abychom jenom nekritizovali. Češi jsou velmi kreativní národ, který si na individuální rovině dokáže poradit. Kutilství a zahrádkářství jsou toho jen důkazem. Toto vše je ovšem znehodnoceno absencí týmové práce.
Osobně si myslím, že Češi, ve srovnání s Němci, by na individuální úrovni vše vyhráli, ovšem Němci umí dodržovat týmová pravidla a hlavně, dodržují je, i když se nikdo nedívá. A v tom je OBROVSKÁ síla.
Takže jak z toho ven?
Základem je vzdělání. Myslím si, že již na základní škole se formuje vztah jedince ke státu a životu. České školství je z mého pohledu úplně komické a zcela pokřivuje charakter člověka. O českém školství určitě v budoucnu napíšeme samostatný blog. Je proto potřeba zcela změnit základní vzdělání, a pravděpodobně i to středoškolské, a vlastně i to vysokoškolské, když vidím ty čerstvé absolventy.
Další problém je apatičnost vůči politickým představitelům a státním zaměstnancům. Tím, že jako občané, jsme absolutně pasivní a nedůslední, si politici mohou dělat, co chtějí a státní zaměstnanci také.
Jeden příklad. Desítky let se ví, že je výstavba dálnic předražená a stejně si to necháme líbit.
Každý se musí zajímat o tom, kam jeho daně jdou. Každý se musí zajímat o to, kolik peněz kam jde a proč. A v neposlední řadě kdo ty peníze spravuje.
Je pro mě neakceptovatelné, že se VŠE nezveřejňuje. Kolik který úředník bere peněz. Proč je bere. Kolik firma, která dělá něco pro stát, za to má. Vše musí všichni vědět a neustále se ptát proč to tak je a druhá strana musí pořád vysvětlovat tak, aby následně buďto byla nucena odstoupit, nebo to v dalších volbách projela, a nebo naopak, aby na základě výsledků, a ne rozdáváním koblih, ve volbách vyhrála.
Začít totiž musíme každý sám u sebe. Musíme si uvědomit vzorce chování, které nás učili v dětství, a které kolem sebe vidíme. Musíme se těchto vzorců zbavit a vnímat celé Česko, jako jednu velkou rodinu, která sice má své neduhy, ale může být důležitou a prosperující zemí světového formátu, tak jak třeba za První republiky, tedy před tím rokem 1938, byla. (Více o vzorcích chování v mém starším blogu: "Proč myslíme neobjektivně?")