Hned na úvod zdůrazňuji, že toto nepíši proto, abych někoho přesvědčoval o svém názoru, ale abych ukázal i jiný pohled na téma, které je ve společnosti vnímáno jako jednostranně pozitivní a s aurou nedotknutelnosti.

V dnešní době je moderní pomáhat.  Posílat příspěvky různým organizacím jako jsou například Hnutí duha, Greenpeace, Kapka naděje a mnoho dalších. Je populární přispívat na potravinovou pomoc hladovějícím v Africe, na záchranu velryb, nebo dávat použité oblečení do kontejnerů pro to, aby se následně dostalo k potřebným.

V době Vánoc je tento trend ještě silnější.  Na ulici nás oslovují různé organizace.  Tu na boj proti rakovině, tu proti HIV.  Dostáváme za to různé připínáčky, které si hrdě dáme na košili, abychom poté hrdě ukazovali kolegům a přátelům, že jsme přispěli.

Pokusím se teď demonstrovat, že dobročinnost a charita ve skutečnosti v mnoha případech škodí.  A dokonce škodí dokonce na vícero úrovních.

Jsou dotyční opravdu v nesnázích, anebo jde o lenost?

Pojďme si nyní definovat, co to pomoc je.  Respektive jakousi škálu. 

Na levé straně je tento typ pomoci:

Člověk jde po ulici.  Z domu vypadne okno a padající sklo tomuto člověku přímo před vámi usekne ruku.  V tuto chvíli je naprosto správné, abychom k takovému člověku přiběhli, zastavili krvácení jakýmkoli způsobem a zavolali sanitku.  Myslím, že toto udělá každý z nás bez rozmyšlení a nezávisle na tom, jestli někam pospíchá nebo ne.

Na straně pravé si představte:

Zavolá vám kamarád a postěžuje si, že se říznul do prstu, požádá vás, ať přijedete přes celé město teď hned mu ten prst ošetřit.  Šance, že se vysmějete, nebo mu poradíte po telefonu, je určitě větší, než že za ním pojedete.

Proč v tom prvním příkladu pomůžeme a v druhém ne?  Krom toho, že jeden přiklad je dramatický a jedná se o ohrožení života a v druhém vlastně o nic nejde, tu je ještě jeden aspekt, Druhý příklad je spíše o lenosti a pohodlnosti vašeho kamaráda.

Pomáháme odstranit důsledek, anebo příčinu?

Představte si, že bydlím sám uprostřed lesa, klidně třeba uprostřed Krčského v Praze.  A nemám tam vodu.  Udělám tedy kampaň, kde budu prosit lidi, aby mi posílali flašky s vodou, protože se mé děti nemají kde mýt.  Určitě by mi pár lidí vodu poslalo a já bych mohl nadále přebývat uprostřed lesa, ale není hlavní důvod tohoto problému, že jsem se rozhodl založit rodinu uprostřed lesa, přestože jsem neměl vyřešenou vodu?  Nebylo by praktičtější mě přesídlit do normálního obydlí?  Nebo dokonce mi vysvětlit, že mít děti ve chvíli, kdy bydlím uprostřed Krčáku bez vody, je hloupý nápad?

Pomáháme člověku tak, aby si sám pomohl?

Existuje krásné přísloví: Dej člověku rybu a nasytíš ho na celý den.  Nauč člověka rybařit a nasytíš ho na celý život.  Toto přísloví se mi vybaví vždy, když vidím někoho na ulici žebrat či dokonce někoho, jak rozdává drobné.  Beru to jako projev hlouposti nebo povrchnosti.

S dáváním drobných je to stejné jako v tom příslovím.  Dát někomu 10Kč je jako dát mu tu zmiňovanou rybu. Ale kolik z nás, co dává takto drobné a tváří se, jako že jsou empatické bytosti, kterým na chudácích bezdomovcích záleží, si najde extra čas si s daným bezdomovcem popovídat? Zjistit, v jaké situaci se nachází a pomoci mu tuto situaci změnit?  Neznám nikoho, kdo by si řekl, že toho bezdomovce dostane z té ulice, tedy ho naučí rybařit (obrazně řečeno). 

Jak charita škodí?

Každý inteligentní člověk musí chápat, že bezdomovec na ulici se z ní nedostane poté, co vybere od kolemjdoucích částku X. Nefunguje to tak, že když si našetří vybrané peníze, že si koupí nové oblečení a najde práci.  Ne. Z vybrané částky přežije ten den a druhý den jede nanovo, protože ví, že zase nějaké peníze vybere.
Pokud ovšem bude vědět, že žádné peníze nevybere, bude ho to nutit začít hledat jiné způsoby obživy, než žebrání. 

Proto pokaždé, když někdo někomu dá na ulici peníze, tak mu vlastně ubližuje.

Posuneme se výš.  Velká část lidí přispívá na potravinovou pomoc v Africe, protože je tam hladomor, to víme všichni.  Ale proč tam je hladomor? Někdo by řekl: „protože tam je málo jídla, Jiří. A víš, kolik jídla se denně vyhodí v západní společnosti? Jak by ho využili děti v Africe?“ 

Já se na to takhle nedívám.  V Africe je hladomor, protože tam je strašně moc lidí.  Takže otázka je, proč, když je v Africe tak málo jídla, se tam pořád rodí tolik dětí a zároveň, co se dělá proto, aby se tam tolik dětí nerodilo? Rady ohledně ochrany evidentně nestačí.

Dám příklad sám na sobě. Je mi 39 let, a (nebudu lhát) jsem zajištěn lépe, než většina obyvatel zemí třetího světa i než jiní lidé zemí původního druhého světa. A další dítě bych si přitom rozmýšlel, protože v dnešní době je v našem západním světě strašně málo jistot. Nedovedu si představit, že bych měl další a další dítě v prostředí, kde vůbec nevím, co bude za den nebo měsíc a kde vůbec nemám záruku bezpečnosti. Leč v Africe se děti rodí a rodí.  Potravinová pomoc chodí a chodí, což motivuje všechny, aby i nadále plodili.

Charita a sbírky na různé operace

Existuje celá řada akcí, kdy se na nemocné děti sbírají peníze, protože si ji jeho rodina nemůže tuto dovolit.  V těchto případech je úplně běžné, že lidé peníze posílají.  Je to tak dobře, protože je to podobný příklad, jako s tou useknutou rukou na chodníku. Má to však velké ALE.  Vždy takové případy musí sloužit k tomu, aby padla otázka, proč ta rodina nemá na tu operaci, a NIKDY nepoužívat rovnou nesprávnou odpověď, která zní: oni na to nemají.

Většina z nás nemá peníze na to, aby si platila komplet operace a pobyt v nemocnici.  Proto máme systém povinného zdravotního pojištění. Takže taková rodina nemá pojistku, kde by pojišťovna takovou operaci hradila.  A zde je ta otázka, kterou musíme neustále pokládat.

Proč má být paralen, aspirin a různé drobnosti hrazeny pojišťovnou na úkor velkých operací a zákroků?

Vždy, když je nějaká sbírka na operaci pro dítě, bychom se měli ptát: „Opravdu ti ten 50 Kč poplatek stojí za to, aby nebylo na operaci pro toto dítě?  Opravdu potřebuješ dotaci na každou blbůstku na úkor těchto těžce nemocných dětí?  Jak dlouho drazí poslanci, pojišťovny a doktoři, musíme ještě čekat, než uděláte reformu zdravotnictví tak, abychom se my občané nemuseli skládat na operace?

Jak postupovat?

Vždy než někam pošlete nějaké peníze, je potřeba se ptát:

Odstraňujeme příčinu nebo jen důsledek?

Pokud jen důsledek, tak vaší pomocí jen ubližujete a nepomáháte.

Učíme rybařit a nebo jen dáváme rybu?

Pokud naše pomoc není směřována na výuku toho, aby si ti co pomoc potřebují, začali pomáhat sami, nepomáháme, ale ubližujeme.

Proč nemůže pomoci stát?

Stát je obří kasička, do které všichni přispíváme ohromný balík peněz, které vyděláme.  Tento stát ať funguje tak, jak má.  Je hloupost, abychom platili daně a ještě navíc přispívali dalším na zdravotní péči.  Apelujme na stát, ať řeší situaci lidí, kteří se ocitli v situaci, kdy potřebují pomoc od nás.  Tím nemyslím, ať stát pošle nějaké dotace, ale ať systémově odstraní vznik takových situací.

Na závěr:

Pomoc druhému, obecně řečeno, je samozřejmě v pořádku.  Ale celá problematika je daleko složitější. 

Vždy je potřeba najít hlavní příčinu problému.

Vždy je třeba podporovat odstraňování příčin.

Pokud jen slepě posíláme peníze, aby dítě nemělo hlad, aby bezdomovec měl pár drobných, aby se pomohlo operaci, pokud to jen tak roboticky dotujeme, bez hlubšího přemýšlení, budeme naopak my sami součástí problému a ne řešení.

A to jsem se ani nezmínil o tom, kolik ty organizace z vašich peněz na tu charitu posílají a kolik si nechávají na „provoz“, ale to už je na jiný blog.

Jiří DVOŘÁK

jednatel společnosti Entrypoint