Lenka seděla před zrcadlem a rozčesávala si vlasy. Přemýšlela nad zítřejším dnem. Ráno musela brzo do kanclu, šéf byl pryč a potřebovala vyřídit spoustu mailů. Potřebovala také dojít na poštu a pak s Barčou na oběd. Odpoledne bylo jasný, to bude muset obskakovat kluky z Anglie co přijeli na prezentaci a pak ještě s nimi někam na skleničku. Chtěla se mrknout do diáře, jestli na něco nezapomněla. Ne, zítřek je úplně v pohodě. Vlasy už měla hotové. V televizi už končily zprávy, takže čas si jít lehnout. Lehla si a přemýšlela ještě nad prací. Zítřek bude naprosto v pohodě.
Procházela chodbou. Tu chodbu vůbec neznala. Vypadalo to, že je v nemocnici, ale jistá si nebyla, protože všude byla špína. Čmouhy na zdech. Zářivky, které občas problikly jako vánoční stromeček a všude obrovské ticho. Pomalu šla kupředu. V dálce slyšela zvuk. Nebyla si jistá jestli je to křik nebo vrčení nějakého agregátu. Jak šla kupředu, zvuk se zesiloval, bylo to lidské sténání. Snažila se zrychlit krok, ale naopak jí strašně těžkly nohy. Čím blíže se dostávala ke konci chodby odkud slyšela křik o to víc měla pocit, že každá noha jí váží nejméně sto kylo. Už byla na konci chodby, jen se podívat za roh. Křik byl nyní zcela jasně, mužský a velice hlasitý. Oběma rukama se chytla za roh zdi a snažila se přitáhnout, aby spatřila původ křiku.
Probudilo jí bušení na dveře. Otevřela oči. Trvalo jí nejmíň půl minuty, než se zorientovala z podivného snu. Zjistila, že je úplně propocená. Sedla si na okraj postele. Tři hodiny ráno. A znovu to bušení na dveře. Vzpomněla si, že to je to co jí vzbudilo. Kdo to může být takto pozdě. Přišla ke dveřím. „Kdo je?“ zeptala se. „To jsem já“ odpověděl známý hlas. „Otevři“. Otevřela a pustila ho dovnitř.
Nebyla moc ráda. Nelíbilo se jí, že si k ní chodí jak chce. Jejich vztah skončil přesně před čtyřmi měsíci a jí se zdálo, že si to vůbec neuvědomuje. Žili spolu zhruba přes rok. Ze začátku se jí to moc líbilo. Byl tak ohleduplný, tak vnímaví. Nikdy nezažila nikoho tak citlivého. Fascinovala jí, jeho schopnost pro detaily.
„Dáš si kafe“ zeptala se ho, když si sedli v obýváku. „Ne, ne, raději bych si dal čaj, díky“. Udělala mu ho do jeho oblíbeného hrníčku s červenými puntíky. Ona si dala jen vodu. Sedla si k němu na druhou stranu gauče. „Tak povídej“ vyzvala ho.
Usrkl z čaje a začal vyprávět. Ty příběhy měla moc ráda. Ani nevěděla, jaký je poměr mezi pravdou a lží, ale bavilo jí to. Jen kdyby stále nechodil tak pozdě a bez ohlášení. Co kdyby tu někoho měla?
Probudila se na gauči přikrytá peřinou. Bylo přesně šest. V kuchyni byly umyté hrnečky ze včerejší návštěvy. Rychle se osprchovala. Měla ráda delší snídaně při kterých běží v televizi zprávy. V kuchyni na lednici měla připnutý vzkaz. Vždy jí nějaký vzkaz nechal. „Miluji Tě! Karel”, přečetla si na lístečku. Zmačkala ho, vyhodila do koše. Taliřek s hrnečkem od snídaně nechala na lince. Hodila na sebe poslední pohled do zrcadla a vyrazila do práce.
***
Probudil se. Otevřel oči a civěl do stropu. Bylo naprosté ticho. Podle intenzity světla odhadoval, že může být tak někde kolem jedenácté hodiny. Pomalu se protáhnul a sednul si na kraj postele. Budík jasně říkal, že je 10:42. Postavil se a podíval se na sebe do zrcadla. Nevypadám špatně pomyslel si. Přešel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Z lednice vytáhnul máslo a namazal si krajíc. Zapnul televizi a snídal. Na stole ležely rozprostřeny stohy papíru a uprostřed toho všeho měl poznámky ze včerejšího dne. Těšil se, až v klidu dosnídá, že si svojí práci z předchozího dne projde a naplánuje si dnešní den.
Osprchoval se, oblékl a sednul ke stolu. Prohlížel si poznámky. Poznámek měl strašně moc. Ke každé osobě si vedl pečlivě organizovanou složku. Znovu si projel data uklízeče z nemocnice. Na třiceti minutové kafe v kavárně měl toho hodně. Celé dvě A4 hustě popsané tak jak byl zvyklý. Vše ještě jednou prošel a spokojeně složku zavřel. Sáhl po druhé složce, která měla veškeré info o druhé schůzce. Otevřel jí a znovu vše přečetl. Během čtení se mu před očima odehrál celý průběh znovu. Ucítil ten nádherný pocit uspokojení svého génia. Dočetl složku a sáhl po poslední ze včerejšího dne. Třetí schůzka se mu nevydařila. O to víc se těšil, jak si vše znovu přečte. Miloval svůj systém a věděl, že jeho systém nemůže být nikdy dokonalý, protože dokonalé věci se neustále vyvíjí a tím se stávají dokonalejšími. To, že se mu třetí schůzka nevyvedla znamená, že někde v poznámkách je klíč ke zdokonalení systému, tedy k jeho povýšení na vyšší úroveň.
Třetí schůzka začala pozdě v noci. Stál u benzínové pumpy a ve tmě kde světla pouličních lamp neměli žádnou účinnost, kouřil cigaretu. Sledoval muže za pultem. Auta přijížděla a odjížděla, řidiči platili u pokladny za benzín a každého zákazníka muž automaticky obsloužil tak jak byl zvyklý. Konečně přijel stříbrný mercedes. Vystoupila žena draze oblečená. Byla to blondýna. Jasná zlatokopka. Sbalila bohatého podnikatele, který za to, aby měl od ní klid, nakoupil jí auto a sponzoroval její bezstarostné nákupy v drahých buticích.
Natankovala a šla zaplatit suveréním krokem. Zahodil cigaretu a vešel do obchodu. Přesně jak očekával, šla k nápojům. Šáhla po Bohemce. V tu chvíli do ní jakoby omylem strčil ramenem a šel dál jako by nic. „Můžete dávat pozor?“ zakřičela žena. Šel dál a naprosto jí ignoroval. Šáhnul po čokoládě u pokladny. Muž za pultem si ho prohlédl, šáhnul po čokoládě a namarkoval jí. Mezi tím, žena přišla k pokladně. „Měl byste dávat pozor do koho narážíte a hlavně byste se měl umět omluvit“ řekla. Stále jí ignoroval. Vše probíhalo podle plánu. „Ještě něco?“ zeptal se lhostejně muž u pokladny. „Ano, jedny červený malborka a jedny baterky do robertka pro tu pindu za mnou.“ „Cože? Co si to dovoluješ ty usmrkanče“ začala křičet žena za ním. „ty houmle…..“. Nestačila domluvit, prudce se otočil a chytil jí pod krkem a sevřel jí. Čas se v tu chvíli zastavil. „Drž hubu ty kurvo jedna“ řekl razantně. Pustil jí a rychlým krokem odešel pryč.
Žena nemohla ani polknout. Zůstala stát jak opařená. Stejně tak muž za pultem nechápavě zíral na ženu a odbíhajícího mladíka, který právě předvedl něco, co ještě za svých deset let na pumpě nikdy neviděl. Žena roztřeseně přistoupila ke kase a položila na pult flašku a zlatou kartu. Celá se třásla. „To jsem ještě nezažil, můžu vám nějak pomoc?“ zeptal se jí. Žena neodpověděla a celá se celá třásla. „Zavolám policii nebo…“ „Sakra namarkujte mi to a chci pryč!!!!“ Zakřičela na něj. Podepsala roztřesenou rukou stvrzenku a odešla do auta. V autě se rozbrečela. Nastartovala a dupla na plyn a se skřípěním kol vyjela. Vzala mobil a volala manželovi. Začala mu popisovat co se stalo, když v tu chvíli někdo z chodníku nečekaně skočil do vozovky. Dupla na brzdu a strhla volant. Narazila do pouliční lampy a airback jí vystřelil do obličeje.
Přiběhl k autu a otevřel dveře. Zároveň skouknul okolí. Nikde ani noha. Žena byla v šoku a vůbec nevěděla co se děje, očima nepřítomně koukala kolem. „Ideální stav“ pomyslel si. Sebral z podlahy mobil, který mu v tu chvíli v jeho ruce přišel jako boží nástroj. Připravil se ženu uhodit přesně do pravé licní kosti. „Potřebujete pomoc“ ozvalo se za ním. „Už jsem zavolala záchranku“ . Okamžitě, hodil mobil zpět na zem. „Ne v pořádku jen jí vytáhnu.“ Kde se tu sakra vzala, pomyslel si. Vytáhl ženu z auta a otočil se. Za ním stála důchodkyně. „Slyšela jsem ránu, tak jsem vykoukla z okna.“ Vždyť věděl, že rodina v domě je na dovolené. „Jak jí je?“ zeptala se důchodkyně. „Asi bude v pořádku. Můžete jí podržet hlavu a mluvit na ní? Je asi v šoku ale určitě bude za chvíli v pořádku“. Důchodkyně přistoupila k ženě a něžně k ní začala mluvit. Pomalým krokem zašel za auto. Znovu se přesvědčil, že nikde nikdo není a poté utekl do tmy. Po minutě běhu se zastavil v kopci. Slyšel sirénu přijíždějící ambulance. Z dáli viděl jak nakládají ženu dovnitř.
„Kde mohla být ta chyba?“ pomyslel si nad poznámkami. To místo měl naprosto vytypované. Nikde ani noha. Lidé naproti byli na dovolené. Rychlost byla přesná. Podíval se na maketu lidské hlavy na druhé straně obývacího pokoje. Maketa měla roztříštěnou pravou stranu a po celé straně obličeje byla rozřezaná. Vše měl přesně spočítané. Znovu se podíval do poznámek. Našel číslo na Horákovi. Přepsal si ho do mobilu. Věděl, že z dovolené se vrací po zítří tak jim pak zavolá. Podvědomě cítil, že chybu v systému najde právě během hovoru s Horákovými. Vytáhnul složku s nápisem Vize. Přečetl si plán vývoje pro ženu ze stříbrného mercedesu. Znovu ho popadl včerejší smutek. Věděl, že tato vize se už neuskuteční. Smutně složku vzal a hodil do dřezu v kuchyni. Zapalovačem si zapálil cigaretu a zároveň zapálil složku. Díval se na plameny jak proměňují v černé nic jeho dílo. Otráveně odešel do obýváku. Vzal maketu hlavy a hodil jí do černého pytle na odpadky. Potřeboval si zpravit náladu. Natáhl z cigarety a začal si znovu číst složku s nápisem „Karel“. Začala se mu zlepšovat nálada. Věděl, že vize Karel bude už brzy naplněna a cítil, že po druhé schůzce má zaděláno na další projekt. Stříbrný mercedes už nikdy neproběhne, ale určitě mu pomůže zdokonalit systém. Systém, který na vyšších stupních bude fungovat jako dobře promazaný stroj. Dokouřil cigaretu a podíval se do svého kalendáře. Dnes si dá oddych. Zítra dokončím poslední krok k vizi Karel. Pozítří zavolám Horákům, a pak budu sledovat velké finále. V tu chvíli zazvonil mobil. Volané číslo neznal. „Haló, kdo volá?“ „Dobrý den, nevím jestli si na mě pamatujete, ale jsem ta žena z tramvaje“ „Jak předvídatelná“ pomyslel si, ale věděl, že má zaděláno na další projekt. „Tak se potkáme pozítří v kavárně u náměstí“ ukončil konverzaci po pěti minutách a položil. Spokojeně se na sebe podíval do zrcadla. Věděl, že už bude muset jít. Maminka ho čekala na pozdní oběd.