Co mi ukázala uprchlická krize?
Uprchlickou krizi sledujeme s úžasem asi úplně všichni. Již v minulosti jsem psal o otázce, která by měla zaznívat, ale moc nezaznívá. Viz (http://www.entrypoint.cz/blog/otazka-nikdy-neznela-jestli-uprchliky-prijmout-ci-ne-ale/).
Nyní bych chtěl s vámi sdílet pár postřehů, které mě překvapují. Vy, co mě znáte, víte, že můj přístup k životu je, že musíme hledat chyby v sobě, a že uprchlická krize vypovídá strašně moc o nás samotných.
Takže jdeme na to:
1. Propustnost vnějších hranic
Jsem absolutně šokován, jak se do Evropy může dostat úplně každý a v pohodě. V duchu si
říkám, co by se dělo, kdyby se třeba všichni teroristé prostě rozhodli, že přijdou do Evropy. Nebo kdyby se nějaká nepřátelská armáda rozhodla prostě jen tak v civilu s pistolí v ruce přijít až k nám do Prahy.
Vůbec to nechápu.
2. Absolutní nepružnost politiků
Kolik měsíců jsme všichni museli koukat na záběry vyloďujících se uprchlíků, než někdo začal řešit nějaké kvóty a preventivní opatření. Prostě ta největší pomalost. Člověk si až v duchu říká, že by politici a státní instituce měli povinně mít přikázané nějaké krizové zkrácené lhůty v situacích, které vyžadují rychlé jednání. Toto není situace, kde se dá měsíce a měsíce čekat, než se někdo k něčemu rozhoupe.
3. Až nelogický nástup takzvaných sluníčkářů
Zde mluvím o extrému, kdy nám je vysvětlováno, jak je uprchlická krize super. Jak nám dává jedinečnou možnost poznat jinou kulturu. Jak nám dává možnost podělit se o náš blahobyt s těmi, co to potřebují. Jak je správné, že si my odtrhneme od úst. Jak vlastně za to můžeme my. Do kolen mě dostalo prohlášení pána z Hnutí duhy, který říkal, že je to jedinečná
příležitost pro nás v Evropě, kteří máme uhlíkovou stopu XY, učit se od uprchlíků, kteří mají 
uhlíkovou stopu X krát menší než my, jak se dá žít správně. Omlouvám se, ale nebudu se vzdávat svého bytu a svého automobilu.
4. Suverenita uprchlíků
Před dvaceti lety můj otec žádal o přistěhovalecký status v Kanadě. Samozřejmě jsme jej nedostali. Ale vždy jsme se v Kanadě chovali slušně, jako na návštěvě, a nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, že nám vadí, že jsme při vstupním pohovoru museli podstoupit nepříjemnou zdravotní prohlídku a celou řadu nepříjemných otázek. A to v situaci, kdy můj otec byl prezidentem významné společnosti v Kanadě již řadu let.
Děsí mě, že si uprchlíci stěžují na to, že je policie určitého státu nevstřícná, že podmínky jsou někde nepřijatelné. Myslím, že v jakémkoli uprchlickém táboru v Evropě jsou podmínky lepší než kdekoliv v Sýrii. Nedovedu si představit, že by za druhé světové války někdo utekl z koncentračního tábora třeba do Anglie a stěžoval si, že bydlí na ubikaci s větším množstvím lidí. Myslím, že takový člověk by byl šťastný, že je naživu a v bezpečí.
5. Směšné Islámofilní a Islámofobní protesty
Jsem člověk, který s Islámem přišel do kontaktu již v 80. letech, kdy jsem žil v Indii, a kde jsem neustále sledoval konflikty mezi hinduistickou Indií a islámským Pákistánem. Korán jsem sám četl a na rozdíl od většiny Islámofobů a Islámofilů vím, jaký je rozdíl mezi šíity, sunnity, alavity, jezídy, salafisty, wahhábisty atd.
Diskuze o Islámu v Čechách je strašně povrchní a točí se kolem zahalování žen, zákazu vepřového, ramadánu, práva žen atd. Ukazuje smutnou realitu, že v dnešní době je strašně lehké řešit zástupné jednoduché problémy a velmi těžké chtít najít hlavní podstatu problému.
Islamofóbové demonstrují proti těmto jevům a chtějí, aby se přistěhovalci přizpůsobovali a ideálně zanechali své víry.
Islámofilové demonstrují za to, aby si tyto zvyky muslimové nechávali, jelikož mohou i se svým náboženstvím s námi koexistovat.
A zde se dostáváme k hlavnímu problému, který nikdo nezmiňuje: tím problémem je přeci samotné náboženství.
Na světě jsou dvě hlavní svaté knihy. Korán a Bible. Když se podíváte na dnešní křesťany, jsou vlastně jen dva typy. Jedni, kteří berou Bibli doslova a druzí, kteří berou Bibli jako sbírku metafor k volnému výkladu. Ti první v Česku nejsou v takovém množství jako třeba v USA. Máme tu vícero těch druhých, tedy těch, kteří chápou, že na základě vědeckých poznatků za posledních 200 let je neudržitelné tvrzení, že vše vzniklo během 6 dnů a že celý vesmír je starý zhruba 10.000 let.
Tento přístup však Korán ABSOLUTNĚ neumožnuje.
Korán obsahuje KONEČNÉ a ABSOLUTNÍ slovo boží. VŠE, co je v Koránu, musí být bráno do slova a písmene ABSOLUTNĚ neměnně. Toto jsem popsal již zde:
Další prvek v Koránu je, že konvertovat z Islámu k jinému náboženství je buď trestáno smrtí, anebo tím největším zavrhnutím všech bližních.
Proč toto píši?
Protože není možné, aby se muslimové vzdali pravidel popsaných v Koránu. Není. Korán MUSÍ být akceptován jako celek se všemi svými pravidly tak, jak byly definovány v 7. století.
Tedy uprchlík, i kdyby chtěl, se nemůže přizpůsobit, protože MUSÍ praktikovat VŠE. A VŠE bude vždy v rozporu s naši kulturou.
Uprchlík, i kdyby chtěl, se nemůže vzdát svého náboženství, protože krom toho, že ho může jakýkoli „důsledný“ muslim zabít, přijde samozřejmě o své nejbližší.
A to VŮBEC nemluvím o těch, kteří opravdu věří v Boha a v jeho pravidla popsaná v Koránu. Tito muslimové samozřejmě chtějí pomoci nám bezvěrcům pochopit Islám a stát se také muslimy.
Proto by celá uprchlická krize měla být rozdělena na dvě hlavní části:
1. MUSÍME hlídat vnější hranice Evropské unie před kýmkoliv.
2. Lidstvo vůbec nemusí řešit otázku, jestli Bůh je nebo není, ale vymyslet způsob, jak všechna ta různá pravidla (jako třeba jaké části těla se mají novorezencům odřezávat, nebo s kým a jak je povoleno souložit) nějak šikovně eliminovat, aby společnost fungovala. Ale je jasné, že to se nikdy nestane.
Jsem na 100% přesvědčen, že by otevřená debata na druhé téma nás jako lidstvo posunulo opravdu mnohem dál.
Bohužel situace je taková, že na základě snad všech ústav a deklarací lidských práv je náboženství a víra garantovaná jako nějaké lidské právo.
Jiří DVOŘÁK
jednatel společnosti Entrypoint
