cz   en

BLOG JIŘÍHO DVOŘÁKA

 

 “Než mít mrtvý firemní FB profil, tak to raději nemít žádný."


« zpět na seznam článků
Zamyšlení nad životem

Zamyšlení nad životem

Nedávno jsem si tak okrajově přemýšlel o životě. Proč se chováme tak, jak se chováme. Jaký je rozdíl mezi jednotlivými lidmi.  A při tom přemýšlení mě napadla taková myšlenková hra, kterou si můžete zahrát i vy sami se sebou.

Co kdybych neexistoval?

Začalo to tím, že jsem si říkal, jaké mohou být různé vývojové stupně lidí, a v duchu jsem si představil, kdybych teď hned umřel, co by zde po mě zůstalo a jestli vlastně vůbec to, že jsem žil, něco pro svět mohlo znamenat.

Při prvních myšlenkách jsem si říkal, že samozřejmě by se trápila rodina a že rodinu jsem asi svým životem ovlivnil nejvíce.

Rovnou s tím jsem si řekl: „no ale takhle to má asi každý, kdo má rodinu, takže tohle mentální cvičení nikam nepovede.“

Ale pak mě napadlo toto. Zkusit si představit, že všechny mé zážitky a činy spojené s rodinnými příslušníky včetně mých rodinných příslušníků se změní a zkusil jsem si celý svůj život přehrát.

Zpřísním si pravidla

Najednou už to začalo být o trošku těžší.

Do mých 18 let si nevybavuji nic.  Respektive při představě, že bych vůbec nikdy neexistoval, nevybavuji si nic, co bych udělal a co by jakkoli změnilo život kohokoliv.  Prostě kdybych nebyl, tak do 18 let by svět byl úplně stejný, bez ohledu na mě.  Pořád jsme v představě, kde moje rodina vůbec neexistuje.

Od svých 18 let jsem si trošku spravil náladu, jelikož jsem pracoval jako plavčík, tak mohu říct, že jsem pár životů zachránil, takže pravděpodobně by se bylo bývalo mohlo stát, kdybych neexistoval, že tam mohl stát jiný plavčík a ten by býval ty lidi třeba nezachránil.

To mě ovšem hned přivedlo k myšlence, že krom situací, kde jsou rodinní příslušníci, musím diskvalifikovat i situace, které by vzešly z chování, za které jsem byl placený.

Zpřísním je ještě víc!

Teď už to začalo být ještě těžší.

Začal jsem pátrat v paměti, co jsem kdy udělal bez toho, aby mi za to někdo zaplatil, vůbec to nesouviselo s rodinnými příslušníky či partnerkami, a ještě to nějak pozitivně ovlivnilo nějaký lidský život. 

Vybavilo se mi spoustu momentů, kdy jsem někomu pomohl.  Ale to byly takové prkotiny, jako pomoci s taškou, pomoci někomu vstát, když upadl.  To nebylo nic, co by se samo nevyřešilo.

Začal jsem tedy brousit do méně konkrétních oblastí. Začal jsem uměním.

Třeba někoho oslovilo, když slyšel nějakou moji hudbu či byl na mém koncertě?

No asi jo, ale vzhledem k reakcím do dnešní doby, ta hudba nějak významný vliv neměla, tudíž znovu platí, kdybych vůbec neexistoval, svět by byl ochuzen a nějakou hudbu, která stejně nikoho nezajímá.

Touto úvahou jsem se nakonec dostal ke dvěma oblastem specifickými pro můj život, kdy ovšem jedna oblast ve finále může být zajímavá pro každého z vás.

Ta jedna oblast je ta, že již dva roky vedu blog na www.entrypoint.cz/blog , dnes je tam již něco málo přes 100 příspěvků.  Jeden rok si vedu svůj Facebookový profil.  A během měsíce spustím Plán pro Českou republiku na www.planprocr.cz.

To vše je vlastně moje sdílení myšlenek s dalšími lidmi v domnění, že to třeba změní něčí životy k lepšímu.

Myslím, že teď je stále ještě brzy určit, jestli tato má prezentace mých názorů a myšlenek dopadne, jako zatím dopadla má hudba či jestli mé názory a myšlenky lidem pomohou.

Druhá oblast, kterou jsem si neuvědomil, a je též specifická pro můj život, je, že mi pár blízkých lidí, co se mnou spolupracují, že mám na jejich životy velký vliv a to tím, že ode mě chytají můj přístup k životu a že je to v životě posouvá kupředu a že nebýt mě, tak by teď byli tito lidé na tom daleko hůře.

„A vida“ řekl jsem si, možná díky tomu, že Dvořák existuje, tak pár lidí je na tom v životě lépe, než kdyby Dvořák neexistoval.

Jak je to v přírodě?

A to mě v myšlenkách přivedlo zpět k rodině a obecně k přemýšlení nad vývojem člověka.

V první fázi naši dávní předci, a když říkám dávní předci tím myslím, že ani nemohli být ještě klasifikováni jako homo sapiens či vůbec homidé.  Prostě byla to nějaká primitivní zvířata či klidně prvoci.

Fáze I.

Tento první organismus v této první fázi nepřemýšlí vůbec nad rodinou, ale pouze nad sebou samým, tedy nad tím, aby přežil.  Přežít, tedy najíst se a vyhnout se nebezpečí, musí dělat vědomě.  Pud rozmnožování je v tomto organizmu automaticky naprogramován.

Tedy Fáze I. organizmus dělá vše možné, aby přežil, a do toho se pudově rozmnožuje.

Fáze II.

Organizmus má všechny kvality organizmu z Fáze I., ale ještě k tomu navíc začíná vnímat potřeby rodiny, rodina mu je blízká.  Chce pomáhat svým dětem, chce pomáhat svým rodičům, prostě myslí na rodinu.

Na této úrovni již naše homo sapiens je.  Je to ta samá úroveň, na jaké je strašně moc savců i brouků.

V této Fázi II. se organizmus snaží pomoci rodinným příslušníkům s Fází I.

Fáze III.

Organizmus začíná s Fází I. pomáhat i organizmům, které s ním přímo nesouvisí.  Všimněte si, že zvířata si moc mezidruhově nepomáhají a většina bere ten samý druh jako rodinu. 

 

Aplikace přírody u lidí

A jsme přátelé u toho.  Není v těchto biologických fázích schováno i chování nás lidí a jak máme žít?

Když si představíte ty největší lidské primitivy kolem sebe, zjistíte, že jim jde jenom o ně samé a na všechny kolem sebe kašlou.  Dokonce, i když mají rodiny, tak kašlou i na své rodinné příslušníky, anebo se o ně zajímají jen tak povrchně, aby je to nestálo žádný čas, energii a peníze.

Prostě Fáze I.

Stejně tak na té další úrovni jsou lidé, kteří se o své rodiny vzorně starají, udělají pro rodinu vše, ale po překročení prahu svého domova již na okolí kašlou.

To je klasický příklad: kdo neokrádá stát jako by okrádal vlastní rodinu.

To je vlastně příklad i lidí, kteří bydlí v krásně uklizeném bytě se super rodinnými vztahy, ale v ulici, kde je všude bordel a nikoho nenapadne, aby tento společný prostor společně všichni dali do kupy.

Už jen teď, jak toto píši, si uvědomuji, že toto je jeden z velkých problémů naší dnešní společnosti, že jsme hodně uzavření ve Fázi II.

Co je tedy Fáze III.?

Přátelé, Fáze III není to, že musíte psát blogy jako Dvořák.  Fáze III není, že musíte pořád někomu pomáhat anebo posílat peníze na charity.

Jak se snažím žít

Já vám řeknu, jak Fázi III. řeším já.

Fáze III. je, že se neustále dívám kolem sebe a vnímám co se děje.

A abych si to usnadnil, tak si představuji, že každý člověk, kterého potkám nebo vidím, je osoba mně blízká.  Zní to směšně??  Ale je to tak.

Já, Jirka Dvořák, žiju na této planetě.  Takže je to moje planeta stejně jako vaše.

Já, Jirka Dvořák, žiju v tomto městě a vy zde žijete se mnou.

Vy všichni jste v mém životě, stejně tak, jako já v těch vašich.

Co to tedy znamená v praxi??

Když vidím, že je pokladní v obchodě usměvavá tak řeknu, Vy jste teda ale usměvavá, to jsem rád, že se vám v životě daří.  A já to říkám proto, že jsem opravdu rád, protože pak mám pocit, když vidím takové lidi, že to není vše tak špatný a klidně to té prodavačce řeknu.

Když vidím, že je prodavač ve špatné náladě tak řeknu, vidím, že máte špatnou náladu, co se děje?

Nevěřili byste, kolikrát se lidi rozpovídají, byť jen na pár desítek vteřin, ale tato interakce zanechá v nás obou pozitivní náladu, kterou poté, co se rozloučíme, můžeme poslat dalším lidem.

Pár myšlenek na závěr.

Moc se těším, až vám budu moci popsat Fázi IV.

Napište mi, v jaké fázi života jste VY.

Nezapomeňte, že musíte mít nejdříve zvládnutou nižší fázi, než se vrhnete na další.

Opravdu davovou Fázi III jsem ve svém životě zažil v týdnech po listopadu 1989.

Každý se usmíval.  Každý si povídal.  Každý pomáhal.  Každý cítil, že jsme jedna velká rodina.

Česká rodina.

 

Jiří DVOŘÁK

jednatel společnosti Entrypoint

 


 
 


« zpět na seznam článků