cz   en

BLOG JIŘÍHO DVOŘÁKA

 

 “Než mít mrtvý firemní FB profil, tak to raději nemít žádný."


« zpět na seznam článků
Zamyšlení nad příslovím: Dej člověku rybu a nasytíš jej jeden den, nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život

Zamyšlení nad příslovím: Dej člověku rybu a nasytíš jej jeden den, nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život

Toto přísloví jsem kdysi dávno slyšel v zahraničí v anglické verzi. Při troše googlování je sice absolutní původ tohoto přísloví nejasný, ale zaznělo v knize Mrs. Diamond, která vyšla v roce 1885 od britské autorky Anne Isabella Thackeray Ritchie.

Mám jej moc rád, protože se v tomto přísloví skrývá spoustu různých poznatků o které bych se chtěl s vámi dnes podělit.

Charita první úrovně

A-Street-Beggar.jpgKaždý jsme to zažili. Jdete po ulici a na ulici je žebrák. Nemluvím o těch, či jim podobným, co na sebe napatlají barvu a pak nehybně stojí. Mluvím o těch, co prostě chodí s nataženou rukou, nebo kelímkem a chtějí drobné. Nejnižší třída jsou ti, co jen klečí, hlavu položenou na zemi a ruce natažené před sebou. Kolikrát mají vedle sebe ještě nějakého smutně vypadajícího voříška.

Strašně moc lidí těmto lidem dává drobné. Status quo ve společnosti je, že ti, co takto dávají jsou vnímáni jako někdo, kdo má slitování a kdo nějaké ty drobné oželí, protože ten kdo je má je určitě nepotřebuje a ten kdo žebrá je potřebuje.

Ten kdo řekne, já nikdy žebrákům peníze nedávám, je vnímán lehce jako necita. Pak je třetí skupina, která dělá, že žebráka nevidí, nechce se jim dávat, ale zároveň se kolikrát cítí provinile.

Proč to takhle píši? Ve chvíli, kdy jsem poprvé výše uvedené přísloví přečetl, mi došlo, že to nejhorší co můžete v životě udělat, je těm lidem na ulici své drobné dávat. Proč? Protože jim v důsledku svými drobnými více škodíte než pomáháte.

Ti lidé žebrají kousky ryb po ostatních. Ten člověk přežije ten jeden den, díky vám, ale co bude dělat zítra? Opět bude zítra doufat, že mu někdo dá další rybu. Všímáte si ale, že tím, že mu dáte rybu, pouze řešíte důsledek a opět ne příčinu? Naopak, tím že dáte rybu, umožnujete žebrákovi, aby vůbec neřešil příčinu svého problému a naopak, aby řešení tohoto problému mohl odložit na zítřek.

Charita druhé úrovně

Starving-Child-Africa.jpgKaždý o tom víme. Pošlete peníze do Afriky pro hladové děti. Pošlete peníze na charitu. Vy co máte nadbyt, pošlete to co vám přebývá těm co strádají. Dále vidíte záběry spousty dobrovolníků, velmi často pod rouškou různých náboženství, jak se následně někdě starají o hladové děti, bezdomovce, atd. atd.

Znovu, jsou lidé, kteří velmi aktivně své přebytky posílají na tyto účely. Když by někdo nahlas řekl, že charita škodí, tak si o něm budou myslet, že je sobecký necita a že naše civilizace je na tom tak špatně, protože jsme sobečtí chamtivci, kteří druhým nepomáhají.

Této problematice jsem se v minulosti věnoval zde.

Ale znovu v kontextu přísloví, opět někomu dáváme rybu a ten ji konzumuje bez možnosti, aby se naučil rybařit. Jinými slovy, opět zavíráme oči před příčinou a pouze řešíme důsledek a navrh řešení tohoto důsledku zahalíme do hávu milosrdenství a kdo ví čeho všeho.  

Přitom selský rozum velí, pokud se rozhodnu uprostřed pouště pěstovat pšenici tak pojdu hladem. To, že mi někdo bude dodávat jídlo každý den, nezmění fakt, že v nehostinném prostředí, kde není nic a jen někdo po někom střílí mají lidé pět a více dětí. Jen pro zajímavost si všimněte, jaký májí různé církve názor na rozdávání kondomů či antikoncepce v Africe. (https://www.theguardian.com/world/2015/nov/30/pope-francis-condoms-aids-hiv-africa)

Až mám pomalu strach, že skončím v jednom z pekel, když řeknu, že má až člověk pocit, že důvod proč církve pomáhají potřebným není ani proto, že by chtěli opravdu pomoci, ale spíš, aby se vrhly na někoho, koho za úplatu (ta ryba zdarma) mohou, samozřejmě v dobrém slova smyslu, infikovat svojí vírou.

Charita třetí úrovně

most-urad-prace-tith_denik-630.jpgCharita třetí úrovně je ovšem to, co absolutně ničí naši společnost a pokud se této charity nezbavíme, tak do 50ti let tady bude něco úplně jiného.

Jsou to různé státní dotace, podpory, sociální podpůrné fondy a kdo ví co ještě. Příspěvek na bydlení.  Příspěvek na děti. Příspěvek na zateplení. Však to všichni znáte a vidíte kolem sebe.

Než se s vámi podělím o velkou pravdu skrývající se v našem přisloví, řeknu vám jednoduchý recept na vyřešení příspevků.

Místo toho, aby stát dával příspěvek na X (dosaďte si co chcete), tak by stát neměl posílat žádné příspěvky, ale měl by každému dát možnost, aby si za X mohl snížit odvod daní. Tedy, místo toho, že na každé dítě dostanu 1000Kč, budu mít možnost si o 1000Kč snížit daňový základ, nebo přímo si tu 1000Kč odečíst z toho co si na daních ode mě bere stát. Proč?

Protože pak lidi budete motivovat pracovat. Když nyní dostávám finance jen proto, že mám třeba X, tak pak si budu bokem přivydělávat načerno a jsem úplně vysmátý. Když ovšem efekt výhody/podpory můžu zažít pouze v případě, že jsem zaměstnán, tak najednou zabíjíte strašně moc much jednou ranou. Chcete pracovat. Chcete být vyplácen oficiálně, protože čím víc vyděláte, tím víc vám díky odpočtům zbyde. 

Tak proč to nefunguje?

Nyní se konečně pojďme na přísloví podívat znovu.

Dej člověku rybu a nasytíš jej na den. Nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život.

Přísloví má dvě části. První, kdy jeden co má rybu navíc ji dává hladovému, který ji sní, protože má hlad. To je zcela logické. Ale podívejte se na druhou část.

Nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život.

Kdo z nás umí opravdu někoho něco naučit? Podívejte se na dnešní „profesionály“ v našem školství. Co poté můžeme čekat od různých politiků a státních zaměstnanců, kteří jako hlavní krédo mají, aby „jakože“ vykazovali nějakou činnost, ale výsledky vlastně nikdo nehodnotí.

Takže máme problém vůbec najít učitele, který umí někoho naučit rybařit.

Ale to je ve skutečnosti daleko menší problém. V životě je vždy těžší najít žáka, který se chce učit. A teď jsme u meritu věci. K tomu, abych mohl někoho naučit rybařit, musí být někdo, kdo se chce naučit rybařit. Ale proč by se někdo chtěl učit rybařit, když každý den dostane bez práce rybu přímo na stůl. Takový člověk nás zcela logicky s naší snahou jej naučit rybařit pošle do háje.

A co hůř a to je teprv to pravé peklo ve stylu perpetum mobile:

Ten, kdo rozhoduje o tom, jestli se budou ryby rozdávat nebo jestli se bude učit rybaření, je do své funkce volen, a je jich čím dál více, těmi, kteří dostávají své ryby denně.

Vidíte ten začarovaný kruh?

Jak to dopadne? 

Dotace-EU-Francie-shutterstock_51890971.jpgDopadne to přesně tak, jak už mnohokrát v historii lidstva.

Dokud jsou ti, kteří mají extra ryby, aby jim je stát mohl vzít a dát těm, kteří se nechtějí učit rybařit a kteří zároveň volí ty zástupce státu, kteří jim ty ryby budou dávat a nebudou otravovat s rybařením, tak do té doby bude vše fungovat.

Ovšem jak střední vrstva chudne, přestává být ryb na rozdávání. A v tu chvíli začne systém kolabovat. Začnou revoluce, války, změna a jede se na novo dokud opět nedojdou ryby.

Závěrem

Vše co publikuji na https://www.facebook.com/jiridvorakentrypoint/, na https://www.facebook.com/planprocr a https://www.entrypoint.cz/blog je má snaha motivovat lidi se začít učit "rybařit". Pomožte mi ať je nás víc. Já tady u nás v České republice nechci žádné revoluce a války.

A jak neustále říkám, první cesta k rybaření není o tom někoho přesvědčít.  Ale, v kontextu zmiňovaného přísloví: Přesvědč o něčem člověka a získáš si jej na jeden den, nauč jej přemýšlet a získáš si jej na celý život.

Cvičení

Zkuste si u všech zmiňovaných charit určit, co je opravdová příčina a jaké „rybaření“ by tuto příčinu vyřešilo.

 

 


 
 


« zpět na seznam článků