cz   en

BLOG JIŘÍHO DVOŘÁKA

 

 “Než mít mrtvý firemní FB profil, tak to raději nemít žádný."


« zpět na seznam článků
Mimikry - Kapitola I. První schůzky (Synopsis of Life)

Mimikry - Kapitola I. První schůzky (Synopsis of Life)

           V odpoledních hodinách se procházel parkem.  Nosem vdechoval čerstvý vzduch nasáklý vlhkostí deště, který před chvílí ustal.  Na stéblech trávy byly drobné kapičky deště a na chodníku louže.  Miloval tu vůni vzduchu po dešti. Vybavily se mu převážně dvě a to vůně po dešti, kdy je dlouho sucho, která mu připomínala tu samou vůni, jako když pokropíte antukový kurt a druhá vůně, ta podzimní sychravá.  

           Pomalu šel parkem a přemýšlel, jestli si někde najít místo k sezení, ale najít v parku místo se střechou, by vyžadovalo najít altánek a o tom právě teď pochyboval.  Raději budu ještě chvíli chodit a přemýšlet o životě, pomyslel si.  Podíval se na hodinky, bylo půl páté a do šesti hodin měl ještě hodinu a půl čas.  Do parku pomalu začínali vcházet lidé, kteří se pravděpodobně do svých domovů byli schovat před deštěm a nyní chtěli ještě stihnout vyvenčit své mazlíčky. Nikdy nechápal, proč si lidé pořizují psy do města, stejně tak jako nechápal lidi, kteří byli neochotni sbírat výkaly svých miláčků a nechávali je dál na veřejný odiv kolemjdoucích.  Vybavilo se mu, jak v dobách svého mládí vyrůstal na sídlišti a nikdy se nedalo chodit v trávě, jelikož byla hustě pohnojena všemi psy žijícími v okolních panelácích. Foukal jemný vánek, který byl docela chladný, a proto byl rád, že si dnes vzal svoji oblíbenou pletenou šálu.  Přesně tu šálu, kterou před deseti lety dostal od maminky.  Před deseti lety, kdy vše bylo ještě úplně jinak než dnes.  

IMG_2051.jpg

           Podíval se znovu na hodinky a ke svému překvapení zjistil, že uběhla skoro hodina. Pomalu vyšel směrem k místu určení.  Věděl, že pomalou chůzí bude u vchodu do půl hodiny. Chtěl být na místě dřív, aby si mohl okolí prohlédnout.  Neměl rád překvapení, a proto si vždy vše snažil naplánovat.  Bohužel svojí nedůsledností kolikrát přes veškeré plánování nakonec k překvapení došlo.  Za rohem ulice už uvidí na vchod, projde kolem jako že nic a alespoň zmapuje situaci.  Pomalu šel po chodníku, v jednosměrné ulici byla zaparkována auta, nikde volné místo.  Vchod do starého domu byl zavřen.  Očima sledoval jakýkoli pohyb.  Čím víc se blížil ke dveřím domu, tím více se mu svíral žaludek a bušilo srdce.  Prošel kolem dveří domu a jako ve snu se od nich vzdaloval.  Když se zastavil na konci ulice a zašel za roh, roztřesenou rukou automaticky sáhl po cigaretě a zapálil si.  Setřel pot z oroseného čela a pomalu zklidňoval svůj dech.  Věděl, že bude nervózní, ale že bude tak nervózní dvacet minut před termínem a jen v blízkosti vchodu do domu, ho zaskočilo.  Co když to nedokážu, napadlo ho. Začala se ho zmocňovat panika.  Očima začal znovu pátrat po okolí.  Všiml si na druhé straně ulice hospody.  Takové té klasické uliční čtyřky.  Natáhnul cigaretu a přešel ulici směrem k hospodě.  

           Uvnitř lokálu bylo šero a hustě zakouřeno.  Sednul si do rohu, vytáhnul další cigaretu a poručil si dva fernety a kolu.  Kopnul do sebe oba panáky, natáhnul cigaretu, přičemž mimoděk zavřel oči a netrpělivě čekal na uvolnění, které by ho vysvobodilo od skličujícího pocitu, který v něm vyvolávaly myšlenky na šestou hodinu.  Zbývalo mu posledních pět minut.  V hlavě si přehrával, jak típne cigaretu, zaplatí a vyjde ven. Zamíří k rohu ulice, zahne, a pak už jen posledních padesát metrů ke dveřím.  Zazvoní na zvonek a poté, co se představí jako zaměstnanec donáškové služby, vejde dovnitř.

           Šel pomalu po schodech. Byl to starý barák. Byl ve vzduchu cítit prach a sucho.  Naprostý kontrast s vůní v parku. Vůně mu připomněla stejný barák, ve kterém bydlela jeho babička. Teprve nyní ve druhém patře si uvědomil, že počáteční stres, který zažíval na ulici, z něj úplně opadl. Překvapilo ho to natolik, že mu celá situace připadala jak z nějaké grotesky.  „Tady nahoře v posledním patře“, ozval se ženský hlas, který ho vrátil zpátky do reality. 

           Hluboce polknul a s vypětím všech sil vyšel posledních deset schodů.  „Tady jsme“, ozvalo se za jeho zády v chodbě.  Když se otočil, uviděl ve dveřích stát ženu se zástěrou kolem pasu.  Zpoza její štíhlé postavy uviděl vykukovat dvě děti. Typoval obě na předškolní věk. Jakmile se otočil, zpozoroval, že si okamžitě všimla, že on asi nebude od donáškové služby, když nemá na sobě žádnou uniformu, ale hlavně v rukách nedrží žádnou zásilku. 

           „Kdo jste?“ zeptala se ho nedůvěřivě a bylo vidět, že podvědomě jednou rukou chytla dveře a druhou drží děti za sebou.  „Promiňte, nejsem od donáškové služby, ale nic jiného mě nenapadlo říct, abyste mě pustila dovnitř.  Nechtěl jsem se vybavovat přes intercom. Mám pro vás vzkaz od vašeho muže, Karla.“  Bylo vidět, že poslední věta ženu vyvedla z míry.  Rozhlédla se po chodbě a pozvala ho dovnitř. „Omluvte ten nepořádek, nikoho jsem nečekala a ani sem nikdo nechodí“ řekla a pokynula mu směrem ke kuchyni.  Byt voněl večeří, kterou děti akorát dojedli.  Sednul si na dřevěnou židli, ona si sedla naproti němu. Byla atraktivní, ale značně unavená domácím životem.  V očích jí někde v dáli viděl ohromnou bolest, ale zároveň vůli jít dál.  Překvapivě, děti si hráli sami vedle v pokoji.  Velice to kontrastovalo s jeho představou dětí, které neustále něco chtějí a nenechají rodiče na chviličku samotné. „Dáte se čaj nebo kafe?“ zeptala a čekala na jeho odpověď před otevřenými dvířky skříňky.  „Je to jedno, co si dáte vy, dám si i já“ odpověděl svojí oblíbenou větu vždy, když nechtěl přemýšlet, na co má zrovna chuť.  „Tak kávu“ řekla razantně a postavila vodu.  Konvice s vodou se pomalu rozehřívala, ale oni dva neřekli ani slovo.  Normálně lidé prohazují zdvořilostní fráze nebo přímo zahájí konverzaci během vaření kávy, ale oni oba dva mlčeli.  Jakoby poslouchali symfonii, kterou varná konvice rozehrává, jak se voda blíží k bodu varu.  Vzpomněl si na vůni kuchyně, když chodil do školy a maminka mu každé ráno vařila čaj a on přikusoval krajíce chleba namazané máslem z místní samoobsluhy. Cink!  Probralo ho ze snění cinknutí konvice.  „Tak už se to nese“ a postavila před něj šálek kávy.  „Tady je cukr a mléko“.  Osladil si kávu a natahoval se po mléku.  Vůbec nevěděl, jak má začít.  Dolil mléko, zamíchal kávu, usrkl.  Když jeho pohled spočinul na jejích očích, všiml si, že ta bojovnost, kterou v jejím pohledu viděl dříve, je pryč a naopak začíná v jejím pohledu převládat úzkost. „Přiznám se, že nevím kde začít, ale Karel a já jsme byli vždy dobří kamarádi“ „Co je s Karlem?“ přerušila ho.  „Karel se k vám domů už nevrátí“ řekl po docela dlouhé odmlce.  „Co to je za nesmysl? “ ale do očí jí vytryskly slzy, které prozradili, že naprosto ví, co se stalo a její původní obavy se vyplnily. Pil kávu a díval se, jak se žena nepřítomně dívá na svůj hrneček a po tvářích jí tečou slzy.  Byl zticha.  V celé kuchyni bylo obrovské těžké ticho.  Jen občasný povyk dětí z vedlejšího pokoje dával vědět, že se čas nezastavil. 
kafe.jpg
           Zaklaply za ním dveře do vchodu a zase stál na ulici.  Hodně se ochladilo, a tak si vyhrnul límec kabátu a šel zpět k hlavní ulici.  Stále ještě byl cítit zbytek deště ve vzduchu, ale přece jenom neměl takový poetický nádech jako v parku.  Měl před sebou ještě dvě návštěvy.  Přemýšlel, jestli je má stihnout obě dnes nebo jednu nechat na zítra.  Nechtělo se mu vůbec plánovat.  Prostě volný průběh.  Na hlavní ulici sednul do tramvaje a sledoval mumraj na ulici.  Znovu se mu vybavilo, jak po větě „Karel už se domů nevrátí“, ženě zmizela jakákoli jiskra z oka.  Přistihl se, že se usmívá a že ho sleduje žena sedící naproti němu.  Lehce se pousmál.  Žena sklopila pohled.  Usmál se ještě víc a podíval se zpět do ulice.  Tyhle ženy mu přišly strašně čitelné.  A čitelnost nenáviděl.  Měl rád výzvu, tajemství, hádanky.  A tady měl další ženskou, které se líbil.  Blížila se jeho stanice.  Postavil se, přistoupil k ženě, „tady máte mojí vizitku a určitě se ozvěte“.  Žena si vizitku vzala a on vystoupil do ulice.

           Zase se ho začal zmocňovat ten pocit úzkosti.  Potřeboval si na chvíli odpočinout.  Někde, kde nejsou žádní lidé.  Všiml si tří stromů s lavičkou ve vedlejší ulici.  Překvapivě byla suchá.  Když si sednul, musel neustále přemýšlet, proč byla suchá, když teprve před pár hodinami přestalo pršet.  Trochu ho rozhněvalo, že nemůže přijít na to proč, ale vzhledem k zapadajícímu slunci začalo jeho mysl zaneprázdňovat příští setkání.  Věděl, že bude daleko dramatičtější než to předchozí, protože tentokrát vůbec nevěděl, za kým jde.

           „Nemáte oheň?“ vyrušil ho hlas staršího muže.  Přikývnul a z kapsy vytáhnul zapalovač a rovnou muži zapálil.  „Díky“ odpověděl muž a odkráčel ulicí pryč. Díval se za ním a napadlo ho, že by ho měl následovat. Vždyť přece nic není náhoda. Chvíli počkal, až muž zašel za roh a vyrazil za ním.  Muž pokračoval pomalým krokem.  Občas popotáhl z cigarety.  Očividně nikam nespěchal.  Vždy ho fascinovali lidé, co bezstarostně chodili po ulici a prohlíželi si dění kolem.  On sám nedokázal chodit pomalu.  Chození je od přemístění se z bodu A do bodu B.  V bodě B se zastavím a dívám se, co vidím.  Ale sledovat dění v průběhu cesty mu přišlo zvláštní.  Muž zašel do kavárny na rohu ulice a sednul si ke stolu u okna.

           Pár minut ho zpoza zastávky sledoval a pak vešel do kavárny.  Rozhlédl se kolem.  Když se jejich pohledy setkaly, zatvářil se překvapeně a řekl, „nejste vy náhodou ten muž co si ode mě zapálil?“ „Ano, jsem“ odpověděl překvapeně muž.  „Můžu si k vám přisednout?“ „Prosím“ odpověděl muž a pokynul směrem k volné židli u stolu.  Přisedl si k němu, vyndal mobil, cigarety a zapalovač na stůl a objednal si u servírky kávu.  „Doufám, že vám nevadí, že jsem si k vám přisednul, ale když jsem vás poznal, přišlo by mi hloupé si k vám nepřisednout, jinak já jsem smutný. Tedy jmenuji se Smutný, Smutný Jakub.“ Muž, jen přikývnul.  Jakubovi se vůbec nelíbilo, že se muž nepředstavil.  „V parku jsem ti byl dobrej, když si chtěl oheň a teď ti vadím co“, pomyslel si Jakub a přemýšlel, jak by rozvinul konverzaci.  Muž lžičkou pomalu míchal kávu a díval se na hladinu černé tekutiny.  Jakub sáhl po cigaretách, „dáte si?“ Muž přikývl, Jakub mu zapálil, následně zapálil i sobě.  „Čím se živíte?“ zeptal se Jakuba muž.  „Studuji vysokou ekonomickou a příležitostně dělám nějaké brigády.  Co děláte vy?“ Muž se znovu zahleděl do kávy, popotáhl z cigarety a řekl poněkud zahanbeně „dělám uklízeče v nemocnici“.  Konečně zajímavá informace pro Jakuba.  „Ve které nemocnici děláte?“  „Dělám v Severní nemocnici.“  Severní nemocnice byla nedaleko.  To určitě jde do práce, napadlo Jakuba.  Chvíli přemýšlel jak to navléct, ale mužovo chování a vystupování ho už dávno přesvědčily o tom, co má říct.

           Zaplatil obě kávy a vyrazili směr nemocnice.  Cestou oba mlčeli, ale Jakub věděl, že dnes má šťastný den.  Prostě volný průběh.  Přes vrátnici prošli naprosto bez povšimnutí. Vždy mu přišlo, že vrátnice v nemocnicích jsou jen přežitek z minulých dob anebo, že slouží k výběru parkovného.
nemocnice.jpg 

           „Počkej tady na mě, převleču se a pak můžeme jít“, řekl muž a zaklaply se za ním dveře do pavilónu.  Jakub vytáhnul další cigaretu a zapálil si.  Venku se už stmívalo a na nebi vyskočily první hvězdy.  Dnes se mu zadařilo.  První schůzka proběhla přesně podle očekávání a druhá už je téměř na spadnutí.  Zase mu začalo tlouct srdce při představě, že druhá schůzka může také dopadnout přesně, jak si to představoval.

           „Tak jsem tu, pojď“ prošli k druhé budově vzdálené asi sto metrů.  Muž odemknul dveře.  Šli spoře osvětlenou chodbou.  Míjeli dveře, na kterých byla různá čísla.  U posledních dveří se zastavili.  „Tady to je“.  Jakub sáhl do kapsy, vytáhnul domluvené tři bankovky.  Muž je rychle sebral a odemknul dveře.  „Máš na to přesně hodinu, až skončíš, vyjdi stejnou cestou ven.  Kontakt na mě máš, kdyby něco. „Jakub jen pokynul, a jako ve snách vešel do otevřených dveří.  Na zdi nahmatal světlo, rozsvítil a zavřel za sebou dveře.  Počkal, až uslyšel, že muž odešel a pak si začal místnost pomalu prohlížet, druhá schůzka právě začala.

 

Pokračování příště...


 
 


« zpět na seznam článků