cz   en

BLOG JIŘÍHO DVOŘÁKA

 

 “Než mít mrtvý firemní FB profil, tak to raději nemít žádný."


« zpět na seznam článků
Malý krok pro lidstvo, velký krok na mé kulinářské cestě

Malý krok pro lidstvo, velký krok na mé kulinářské cestě

 

Předmluva

Nikdy v životě jsem nevařil (krom vajíček a čaje).

Ve středu 14. srpna 2019 jsem v 10:30pm snědl své poslední jídlo a pak každý den pil pouze vodu a nejedl vůbec žádné jídlo.

Vše o hladovce ZDE.

Během této hladovky, která měla pro mne celou řadu různých životních poznání, u mě nastalo to, že mě začali zcela fascinovat pořady na YouTube o vaření, to se pochopit ještě dá. Ale zároveň jsem si během hladovky nakoupil věci na vaření a od 5. října 2019, tedy den po ukončení hladovky, jsem začal vařit.

V kontextu tohoto, mě překvapuje, co jsem mohl zažít po zhruba 10 týdnech příležitostného vaření a chtěl bych to mít zapsané prostřednictvím tohoto blogu.

V den akce

Vešel jsem do nádherných prostor květinářství Metamorphosis, které patří našemu kamarádovi, který celou akci uspořádal.

carousel-2.jpg

Moji přátelé všichni tleskali a skandovali: „dezert, dezert!“ v tento okamžik jsem si jen pomyslel, že takové očekávání muselo vzbudit mé hlavní jídlo, protože všichni začali tušit, že dezert bude boží.

Lehce jsem se v duchu pousmál, protože jsem věděl, že dezert bude opravdu boží. A že zažiji, jaké to je, když vidíte, jaké slastiplné uspokojení konzumace vašeho dezertu v lidech vyvolává, dostává to vaření úplně na jinou, až psychicko uměleckou úroveň a na tom si asi lehce ujíždím. 

Dny a hodiny před akcí

Jednoho dne jsem se dozvěděl, že 18. prosince budeme s přáteli pořádat rozlučkový večírek s rokem 2019 a že kdo chce, přinese něco k jídlu, a tak nějak se stalo, že asi týden před 18. prosincem jsem věděl následující fakta.

Na tuto večeři bych měl něco uvařit, protože této skupině přátel jsem neustále již před ukončením hladovky vyprávěl o tom, jak začnu vařit a jak již vařím pro své rodiče, či jak mé brownies ochutnali v práci.

Bylo tedy jasné, že musím uvařit.

A proto jsem si řekl, že zkusím uvařit to nejlepší, co dokáži uvařit, tedy vařit na „jistotu“, tedy jestli se dá vůbec vařit o jistotě, když jsem opravdu vařit ve svém životě začal až od 5. října 2019.

Bylo mi jasné, že to výzva bude, protože tito přátelé chodí často do restaurací, tito přátelé si rádi o jídle povídají a tito přátelé občas též doma vaří. Což se samozřejmě projevilo tím, že další dva mí přátelé se přihlásili, že též budou vařit.

Počet strávníků se stanovil na 14. Datum konání se přesunulo z 18. prosince na úterý 17. prosince, tím se mi den pro vaření posunul do dne, kde jsem měl již naplánované schůzky, které nešlo zrušit.

Zároveň jsem si řekl, že využiji tuto příležitost k tomu, abych si vyzkoušel, jak v tento okamžik svého vaření dokáži jídlo nejen uvařit, ale též odprezentovat.

V takovém rozpoložení, jsem si v neděli 15. prosince sedl v kavárně ke kousku papírku, a začal sestavovat menu. Rozhodl jsem se, že uvařím předkrm, hlavní jídlo a dezert.

 

Jako předkrm jsem zvolil něco, co jsem si nazval sýrové tyčky. Je to standardní recept z listového těsta a koření, ovšem obohacen o 4 další komponenty a unikátní způsob prezentace, kde každá tyčinka vypráví jiný chuťový příběh, použitím jednoduchého fíglu je každé sousto na každé tyčince úplně jiné.

Pro hlavní chod jsem zvolil moji variaci Buritto Bowlu z Habanera v nákupním centru Westfield, dříve Chodov.

Jako dezert jsem vybral svoji variaci na dezert Pavlova, který jsem objevil a popsal zde.

http://www.entrypoint.cz/blog/dezert-pavlova-jak-jej-podavat-jinak/

Musel jsem toho nakoupit docela dost, vyšlo mi to asi na 30 různých věcí a dále bylo potřeba vše naplánovat.

V pondělí vše nakoupím a v úterý vše uvařím a pak to tam nějak odvezu a do té doby vymyslím, jak odprezentovat chody.

Klevela4.jpg

https://www.facebook.com/jiridvorakentrypoint/photos/a.1632039507073243/2515791938697991/

V pondělí se mi opravdu podařilo vše nakoupit, ale jeden z mých dvou přátel, který též vařil, najednou do naší společné WhatsAppové skupiny zaslal fotku pekáčku v troubě s popiskem, aby nám Jirka neusnul na vavřínech.

Vavriny5.jpg

https://www.facebook.com/jiridvorakentrypoint/photos/a.1632039507073243/2515922552018263/

Teda, pomyslel jsem si, musím tuhle zprávu využít, abych se trošku víc vyhecoval. A od toho okamžiku jsem to už nebral jen jako výzvu, jestli dokáži uvařit jídlo pro 14 lidí, a toto jídlo někam dovézt a dostat to jídlo k těm lidem tak, že toto jídlo nevyzvrátí, ne ne, já ještě navíc chci navařit tak, aby to bylo úplně to nejlepší jídlo večera.

Ráno jsem vstal asi kolem deváté, teď zpětně si již přesné časy nevybavuji, ale první , čím jsem začal, byla příprava na pusinku, kterou jsem chtěl zhotovit do formy desky o velikosti A4 s tím, že jsem chtěl na místě nějakým způsobem tuto pusinkovou destičku rozbít a použít jednotlivé střepy pusinky do dezertu.

Pusinky jsem připravil dvě, vložil je do trouby a vyrazil si jít zaběhat.

Po doběhnutí, jsem stáhnul troubu a začal připravovat maso. Ve slow cookeru jsem měl již přes noc ve vodě odpočaté černé fazole. K masu jsem následně přidal základ z orestované cibule, česneku, slaniny, vše povařené v červeném víně.

Poté jsem začal připravovat sýrové tyčky. Když jsem dopekl dvě plata tyček, ve slow cookeru se dělalo masíčko, osprchoval jsem se a vyrazil na pracovní schůzku, v 5:30pm jsem dorazil domů a věděl, že dle plánu bych měl mít vše hotové v 6:30pm tak, abych v 7:30 byl v centru Prahy.

Tedy měl jsem hodinu na dodělání guacamole, salsy, krému do dezertu, klevely do dezertu a nasekání koriandru. Následně, že vše musím nějak šikovně zabalit, odnosit do auta, převézt z Pankráce na Kozí plácek, vše vybalit a vhodným způsobem odprezentovat.

 V 7:40pm jsem v naloženém autě, osprchován vyrazil a v 7:55 bylo již vše vybaleno a čekalo se na docela hodně opozdilců, kteří z důvodu pochodu Miliónu chvilek Prahou nabrali skluz. Pecka! Pomyslel jsem si.

Jak probíhala akce

Akce se konala v nádherných prostorách květinářství našeho kamaráda, kde jsme seděli u nádherně vyzdobené tabule uprostřed květin.

Na pracovním stole, kde se klientům připravují květiny, jsme vyložili všechny předkrmy. Já zde dal své sýrové tyčky a byl zvědav, jaká bude odezva.

tycky.jpeg

Odezva byla pouze pozitivní, protože tyčky se fakt povedly. Přesto, že byly křupavé, nebyly vůbec suché a byly opravdu plné chutí a příběhů. Ono se to zdá jako malinký detail, ale ten efekt je opravdu pozoruhodný, když jíte něco, co vám chutná, a při každém soustu zažijete drobné variance na to hlavní téma, které vám chutná.

Představte si svoji třeba oblíbenou svíčkovou, a představte si, že dostanete magickou svíčkovou, tedy svíčkovou, kde každé sousto chutná, jako by to byla svíčková, ale každé sousto od jiného michelinského kuchaře. Stalo by se to, že na každé sousto se těšíte a při každém soustu si začnete všímat drobných rozdílů od předešlého sousta, což vede k tomu, že každé sousto prožíváte daleko intenzivněji. Toto vše se většinou děje podvědomě. Navenek se to projevuje tak, že máte na takové tyčince návyk a vznikne potřeba je neustále jíst a ochutnávat.

Hodina H nastala, kdy jsem dostal naservírované krevety v ústřičné omáčce, která nádherně voněla způsobem, že se mi vybavila celá řada okamžiků, kde jsem podobně vonící omáčku cítil při mých cestách po světě , či když jsem si dával jídlo ve Wokinu.

Říkal jsem si, že jsem zvědav, jestli i chuť bude tak intenzivní jako ta exotická vůně, a chuť opravdu exotická byla. Nádherně ostré a plné chutí. Prostě super jídlo. Ke krevetám a omáčce byla veka, která se namáčela v omáčce. Mňam.

V tu chvíli jsem si řekl, že jsem konečně narazil na svůj strop. Že prostě nedokáži jídlo správně okořenit pro 14 lidi, že to mé jídlo je prostě mdlé a že kamarád je fakt borec, jak ty své krevety trefil s kořením.

Následoval další chod. Tentokrát od kamaráda, který nechtěl, abych usnul na vavřínech. Tento můj kamarád, který jako vlastník úspěšné IT firmy www.escape.cz, již pro nás pro všechny v létě griloval lilek s česnekem a fetou, a ačkoli jsem v té době zrovna držel tu hladovku, vonělo to nádherně a všichni si náramně pochutnali. 

Dostal jsem porci pečeného kuřete se zeleninou a bramborem. Toto jídlo mně též chutnalo, bylo jemné, a přišlo mi, že i se spoustou různých chutí.

Pomyslel jsem si, že mám strašně jednoduché jídlo a že to je můj další limit, že tím, že mám málo navařeno, vařím jednoduchá jídla, která pak nemají tolik chutí.

Po skončení druhého chodu byli všichni plní a byla pauza.

Během pauzy jsem začal si vybalovat jednotlivé části svého hlavního chodu. a říkal si, super.

Mám to mdlý.

Mám málo chutí.

Avokáda měly jen tvrdá, tak guacamole má špatnou texturu.

Všichni jsou již přejedeni.

Jídlo jsem následně prezentoval, jak je vidět zde: 

S talířkem jsem odešel pryč a hned ven, protože jsem se nechtěl dívat na své přátele, jak mi zdvořilostně říkají, že je to dobré, protože mě mají tak rádi, že ví, že když jsem si s tím dal takovou práci, že mi to nerozcupují.

Leč jídlo jim opravdu chutnalo!

Po hlavním chodu následoval dezert.

Poté co jsem prošel kolem „dezert, dezert!” skandujících kamarádů.

U dezertu jsem absolutně nezvládl prezentaci.

 

Úplně nedostatečně promyslel, jak dezert servírovat na ukázku, takže jsem se spolehnul pouze na bezmyšlenkovité umísťování komponent na talíř.

Leč dezert mým přátelům chutnal opravdu znamenitě.

Krom těch, kteří si přidali 2x a 3x, byli též ti, kteří vyjídali mísy, ve kterých se servíroval dezert.

Tedy, vše jsem v rámci svých možností zvládl ke své maximální spokojenosti. Proběhlo ještě několik úžasných okamžiků v ten večer, které zde bohužel nemohu zveřejňovat, ale mohu říci, že celý večer dopadnul lépe, než jsem si dokázal představit, a to mě, s mojí fantazií, velmi překvapilo a zcela uspokojilo.

Dny po akci

Teď zpětně mně tato výzva otevřela oči v mnoha oblastech. První, že mě utvrdila v konceptu, který bych se chtěl pokusit zrealizovat jako televizní pořad. Dále jsem si sám na sobě vyzkoušel, jestli jsem schopen takovýto projektík zvládnout. A v neposlední řadě zjistit na vzorku mlsných porotců, jestli se mé vaření dá vařit či ne.

Myslím si, že jsem sám pro sebe objevil aktivitu, kterou bych rád ještě někdy zopakoval, tedy, že zkusím zajímavým způsobem navařit a odprezentovat jídlo určité skupině gurmánů.

Zpětně mi přijde zajímavé, jak dobré jídlo změní či upevní názor lidí na vás. Víte, existují lidi v naší společnosti, kteří ty druhé oblbují. Kteří vytváří dojem, že jsou větší borci, než ve skutečnosti jsou.

A u toho vaření mým způsobem, jsem si vystavěl obří laťku, s tou prezentací jsem si ji ještě navýšil, vždyť čím velkolepější prezentace, čím víc ohňostrojů a blikátek máte, tím větší a ohromující výsledek musí být.

A jelikož ve výsledku na konci, to jídlo bylo, jak jsem slyšel, neskutečné, a dokonce některým se o tom i zpětně zdálo a nebyl to, z pohledu chuťových pohárků, suchý sen, myslím, že jsem tu prezentaci mohl klidně ještě více přehnat.

Protože součástí té mé prezentace jsou i ty brýle a ta bunda, protože jak velkým šaškem bych si připadal, kdybych chodil oblečen tak, jak chodím, a nakonec bych uvařil trapas, který všichni jen zdvořilostně pochválí.

A teď spousta z vás řekne, ten to ale nějak moc prožívá. Neprožívám, jen si všímám, jaké brýle nám evoluce nasadila a jakými tedy vnímáme okolní svět.

A toto vše je součástí mé filozofie Entrypoint, kterou jsem si vypozoroval, a byl jsem zvědav, jak to dopadne, když k takovéto výzvě přistoupím tím, že si nasadím Entrypoint brýle.

Dejte vědět, jestli by vás případně zajímaly recepty.


 
 


« zpět na seznam článků